Milý deníčku, vzpomněla jsem si i na tebe. Konečně jsem si na tebe vzpomněla. Takže do tebe můžu zapsat moje ''ne''zážitky.

1. DEN
Objevila jsem se na schodech. Bolela mě strašně hlava. Najednou jsem se divně koukla kolem. Opravdu divné. Šla jsem pořád dolů po schodech, když jsem tam zahlédla kupu lidí. Opravdu jsem se lekla, byla jsem vystrašená a zmateně jsem se koukala kolem sebe. Tak jsem šla víc do sklepení a nějak mi v hlavě na minutku blýsko. Mám jít víc dolů po schodech a k takové zdi. Jsem si říkala, proč ke zdi, jsem snad nějaký blázen nebo co? Heslo. Co? Ano? Proč? Heslo? Řekla jsem to první, co mě napadlo. Octla jsem se v divné zelené komnatě. Šla jsem ještě dolů a objevila jsem se mezi pokoji kluků a dívek. Koukla jsem se na cedulky a šla k dívkám. Otočila jsem klíčkem v zámku. Byla jsem v nějakém pokoji. Seděla na kufru nějaká dívka, tak jsem se ji zeptala, kdo je a co tady dělá. Začala se smát. Eh? Co? Zeptala jsem se, co je k smíchu a ona jenom - ''Ty si nic nepamatuješ?''. Co bych si měla pamatovat? Nebo nepamatovat? Řekla, že mě vezme na ošetřovnu, aby mě tam prohlédli. Tak jsem si řeklam že když jenom prohlídka, tak fajn. Šla jsem za ní zase po schodech výš a když jsme tam dorazili, tak stála ve dveřích stará paní. Chvíli jsme tam čekali a pak nás pozvala dovnitř. Chvíli jsme si tam povídali o mně. Jak se jmenuju apod. V té chvíli jsem něvěděla, co říct. ''Já nevím, jak se jmenuju.'' Jak jsem toto mohla říct. Řekla, že si mě tady nechá. Usadila mě na jeden pokoj na ošetřovně. Já jsem se tam převlíkla a šla si lehnout. Opravdu jsem něvěděla, o co vlastně jde.
2. DEN
Ráno jsem se probudila. Vedle mě byla také jedná dívka. Pozdravili jsme se a ona se ptala, co mi je. Řekla jsem ji, že nevím. Potom jsme se šli nasnídat a ona šla potom pryč. Já jsem šla zase na pokoj a seděla na posteli dokud nepřišla paní Pomfreyová a ptala se mě, jak se cítím. Samozřejmě jsem říkala hloupé věci. Že jsem v Lodnýně a že bych se ráda dostala do Bradavic apod. Řekla, že tady mám počkat, že mi přinese lektvar. Já jsem jen přikývla a v rychlosti jsem se převlékla a když jsem chtěla vylézt ven, tak se tam objevila Madame a ptala se mě kam jdu. Řekla jsem, že domů. Ona mi řekla, že tady ještě chvíli pobydu a že se mám převlíct. Tak jsem se tedy přinuceně převlékla a šla si zase sednout. Dala mi lektvar a já se ptala, jestli to je nějaká mudlovská specialita a ona jen přikývla. Tak jsem to tedy vypila. Potom odešla a já jsem tam zůstala sama. Po té přišla Madame a oznámila mi, že mám návštěvu. Kdo by za mnou chodil? Vždyť já nikoho neznám. Potom tam přišla Be.. Teď jsem si nevzpomněla, jak se jmenuje. Řekla mi, že se jmenuje Becca a já jsem její kamarádka. Když to říká ona, tak ji věřím, no. Mé jméno je prý Rebbecah. Povídali jsme si a pomalu mi začalo docházet, že jsem se asi.. Zbláznila. Ptala jsem se ji, jestli jsem si to udělala sama nebo kdo u mě naposledy byl před tou událostí. Ona mi řekla, že jsem byla se svým už bývalým přítelem. Vylekala jsem se. Já jsem měla přítele? Uuuh. To je divné. Prý jsem se snim rozešla. Že to byl stejně takovej sukničkář. ÁHA. Prej když odešel, tak jsem začala hrozně brečet a nemohla jsem to v sobě udržet. Prostě jsem ho začla jednoduše obviňovat. Potom jsem už chtěla jít spát. Becca šla a mě pomalu začalo docházet, kde jsem a co jsem.

3.DEN
Ráno jsem vstala a šla na snídani. Potom opět na pokoj. Přišla Madame a zase mi dala ten lektvar. Ptala jsem se, jestli už můžu jít pryč, ale ještě ne. Potom odešla a já doufalam že přijde Becca. Ale až do večera nepřišla. Cítím se tady sama. Přád buď čtu, sedím a koukám do zdi a nebo jím. Nic jiného na oštřovně nedělám.
4.DEN
Probudila jsem se a šla se nasnídat. Po té jsem si šla sednout ke knížkám, kde stáli i ostatní např. Gilbert a podel toho jak ji říkala Madame- Alice. Asi třičtvrtě hodiny jsme tam čekali než přijde Madame. Potom přišla a omlouvala se. Zeptala se Alice, jestli chce jít ven. Tak šla. Pak si povídala s Gilbertem, protože chtěl taky ven. Já jsem šla na pokoj a seděla na posteli. Potom přišla Madame a ptala se mě , jak se cítím, jestli si něco pamatuju a tak. Jen jsem přikývla. Potom mě tedy prohlédla a řekla mi, že se mám převléct. Konečně jdu pryč. Převlékla jsem se a šla za Madame. Ta mě pustila a já mohla už v klidu odejít. Šla jsem na kolej a lehla jsem si s k medvídkovi. Ale mé vzpomínky se mi nevrátili. Jednu hloupou, agresivní vzpomínku prostě nechci. Nejlepší přítel je méďa. Když na něj mluvíš, svěřuješ se nebo brečíš, tak on tě vždycky svcou tichostí rozveselí.

Rebb si musí vzpomenout... Becca nechce, aby jejich zážitky byly pryč :(