Milý deníčku, přečetla jsem si dva poslední zápisy, co jsem psala a teď jsem si vzpomněla, co musím udělat.

Nejdřívt ti zrekapituluji, jak začal můj rozchod.
V podvečer jsme se sešli s Merovolem v testrálu. Vzala jsem s sebou i Beccu, aby mi pomáhala. Stál tam otočenýma zádama na mě. V tu chvíli jsem ho chtěla kopnout do zadku, aby se probral a mluvil se mnou, ale v tu chvíli se konečně probudil. Dal mi pusu a já se do něj odsunula. Řekla jsem, jestli si vzpomíná, jak jsem mu minule říkala ten malý problém ohledně jeho. On přikývnul. Tak jsem mu začala říkat o tom malém problémku, který mám. Nejdřív začal říkat, že byl jenom moje náhrada a já jsem říkala, že ne, ale prostě mám ráda někoho jiného a to už do začátku roku a že s ním to byla jen pouhá chyba. A on mi jenom řekl, že takovou pohádku mám radši vyprávět někomu jinému, že mě na to neskočí a odešel. Pomalu a se slzami v očích jsem sjížděla na zem. Potom ke mně přišla Becca a zvedla mě. Mám se na svět usmát a ne brečet kvůli sukničkářovi a necitovi. Jenom přikývnutí a konec.
A teď, co vlastně mi chybí za malý skutek.
FACKA!
